Odkaz a význam

Miloslav Troup (1917–1993) je jméno, které nějakou dobu zůstávalo na okraji evropského výtvarného diskurzu, přestože jeho dílo nese znaky hluboké originality, mezinárodní relevance a stylové syntézy. Troup, český malíř, grafik a ilustrátor, prošel výjimečnou cestou od studia u Jaroslava Bendy v Praze až po École des Beaux-Arts v Paříži, kde se stal součástí Jeune École de Paris – Mladé pařížské školy. Jeho tvorba, rozkročená mezi volnou malbou, ilustrací, sakrálním uměním a užitou grafikou, představuje unikátní spojení české imaginace s francouzskou modernou. Troupovo dílo je dnes možné chápat jako chybějící článek mezi expresivní spiritualitou Rouaulta, poetickým symbolismem Chagalla, analytickou strukturou Braqua a Kupkovou kosmickou abstrakcí.

Troupova malba je charakteristická bohatou barevností, mozaikovitou strukturou a výraznou kresbou. Jeho rané pařížské obrazy nesou znaky fauvistické barevné exaltace, ale zároveň se v nich objevuje kubistická fragmentace prostoru – podobně jako u Braqua či Picassa. Troup však nikdy nepodlehl čisté abstrakci; jeho dílo zůstává figurativní, často s narativním nebo symbolickým obsahem. V tomto ohledu se přibližuje Rouaultovi, jehož expresivní spiritualita a práce s vitrážovou strukturou barevných polí nachází v Troupově sakrální tvorbě přímou paralelu.

Jeho ilustrace k eposu „Lusovci“ nebo „Píseň o Nibelunzích“ ukazují schopnost převést literární předlohu do vizuálního jazyka, který je zároveň moderní i archetypální. Troupova práce s vitrážemi, tapiseriemi a enkaustikou připomíná Chagallovu schopnost propojit výtvarné médium s duchovní hloubkou. Jeho zájem o sakrální interiéry v době komunistického útlaku navazuje na tradici duchovního odporu, kterou v českém prostředí reprezentovali například Mikuláš Medek či Vladimír Boudník – oba hledali transcendenci v expresivní formě.

Troupovo dílo nelze chápat izolovaně od českého výtvarného prostředí. Jeho pařížská zkušenost ho přivedla k syntéze, která připomíná Františka Kupku – zejména v práci s barvou jako nositelem duchovního významu. Kupkova „Orfická abstrakce“ nachází v Troupově díle paralelu v jeho cyklech krajinomaleb z Jadranu, kde barva přestává být pouhým popisem a stává se energií.

Na druhé straně Troupova ilustrátorská práce – zejména pro dětskou literaturu – ho přibližuje Jiřímu Trnkovi. Oba umělci dokázali propojit výtvarnou kvalitu s narativní silou, a jejich díla se stala součástí kulturní paměti několika generací. Troupova schopnost pracovat s různými technikami – od litografie přes clichés verre až po olejomalbu na folii – ho řadí mezi technicky nejvšestrannější české výtvarníky 20. století.

Troupovo dílo je dnes možné chápat jako most mezi západoevropskou modernou a středoevropskou imaginací. Jeho členství ve skupině Peintres d’aujourd’hui a výstavy ve Francii ukazují, že byl vnímán jako součást evropského výtvarného proudu. Pozdravná pohlednice od Georgese Braqua, jednoho ze zakladatelů kubismu, je nejen osobním gestem, ale i uznáním Troupova významu.

V době, kdy se Evropa po druhé světové válce snažila znovu definovat svou kulturní identitu, Troup přinášel vizuální jazyk, který překonával ideologické bariéry. Jeho barevný svět byl zaměřen proti kulturnímu rozdělení, které totalitní režimy prosazovaly. V tomto smyslu je Troup blízký nejen Chagallovi, ale i českým výtvarníkům jako byli Jan Kotík či Mikuláš Medek – umělcům, kteří hledali svobodu v obraze.

Miloslav Troup je dnes připraven vstoupit do širšího evropského kontextu jako dosud ne zcela doceněný, ale zásadní výtvarník. Jeho dílo spojuje francouzskou modernu s českou imaginací, spiritualitu s technickou bravurou, ilustraci s volnou malbou. V době, kdy se dějiny umění snaží přehodnotit své kánony, je Troup ideálním kandidátem na rehabilitaci – jako chybějící článek mezi Rouaultem, Braquem, Chagallem, Kupkou, Trnkou, Kotíkem, Boudníkem a Medkem.

Miloslava Troupa je dnes nutno vnímat jako malíře a ilustrátora  evropského formátu, jehož dílo může obohatit naše chápání moderny jako pluralitního, kulturně propojeného fenoménu.